.png)
Cyklistický závod Okolo Slovenska patří k tradičním „etapákům“, koná se nepřetržitě od roku 1954. Mezi jeho vítěze patří takové veličiny jako Julian Alaphilippe a Yves Lampaert. Už několik roků je zařazený do kategorie 2.1 UCI, což znamená, že se ho pravidelně zúčastňují ta největší cyklistická jména, která během roku máme jinak možnost sledovat jen v televizi. Když jsem se dozvěděl, že Okolo Slovenska bude startovat pár kilometrů od mého bydliště, věděl jsem, že si to nemůžu nechat ujít. To, jak jsem spolu se svým bratrem prožil den plný vzrušení a nadšení z cyklistiky, vám přiblížím v tomto článku. (závod se konal 18.9 – 21.9.2019)
Představení týmů
První etapa měla startovat až ráno nasledujícího dne. V předvečer startu se na krásném středověkém náměstí v Bardejově konala prezentace týmů, která nás měla naladit na první etapu. Na náměstí jsme dorazili v čase, kdy se už začínalo plnit lidmi. Čekání na cyklisty nám zpříjemňoval folklórní program. Během toho jsme se dostali dopředu k zábranám, abychom měli co nejlepší výhled na pódium, na které postupně přicházeli cyklisti. Nejvíc jsme se těšili na Emanuela Buchmanna, který v tom roce obsadil neskutečné čtvrté místo na Tour de France. Za zmínku určitě stojí také jiná jména, která tehdy patřila mezi tzv. největší hvězdy závodu Okolo Slovenska. Mezi prvními představenými závodníky byli právě ti největší favoriti. Spatřit Emanuela Buchmanna, Alexandra Kristoffa či Eliu Vivianiho naživo byl jedním z největších zážitků večera. Stát pár metrů od nejlepších sprinterů světa, kteří pravidelně bojují s Petrem Saganem o vítězství, je něco, co nenechá chladným žádného nadšence cyklistiky.
Závodní den
První den byl speciální, protože toho samého dne byla na programu etapa, která startovala ráno a po obědě časovka jednotlivců. Chtěli jsme přijet na místo startu ještě před jeho začátkem, protože náš plán byl najít autobusy největších týmů a počkat před nimi až do příchodu cyklistů. Měli jsme štěstí, protože všechny World Tour týmy zaparkovaly autobusy jen pár metrů od sebe.
Plní vzrušení jsme čekali na první cyklisty, zatímco technici týmů připravovali jejich kola. Samozřejmě, že jako první autobus, u kterého jsme se zastavili, nebyl žádný jiný než týmu Bora-Hansgrohe. Překvapilo mě, kolik Slováků (kromě cyklistů :D) je součástí týmu. Technik, který připravoval kola, byl také Slovák. Rozdával cyklistické čapky a jednu dostal i můj bratr, z čehož měl velkou radost.
Cyklisti zatím zůstávali ve svých autobusech, ale každou chvíli měli vyjít ven. Mezi prvními vyšel Emanuel Buchmann, ke kterému jsme hned běželi a svou z nadšení náhle kostrbatou angličtinou jsem ho poprosil, jestli bychom se s ním mohli vyfotit. Vlastnit fotku s jedním z nejlepších vrchařů světa- tím se nemůže hned tak někdo pochlubit.
Tým Bora-Hansgrohe měl bohatou startovní listinu. Bratr Petra Sagana Juraj a Erik Baška startovali také. Od nich se nám podařilo získat aspoň podpis, když právě k nim se sešlo nejvíc fanoušků. Cyklisti se začali rozcvičovat a tak jsme se pomalu přesunuli na start, který měl být za několik minut. Startovní pole se začalo plnit pestrobarevnými dresy. Protože každý tým má jiného sponzora a jinou barvu dresů, při pohledu na peloton měly z tolika barev radost hlavně děti, které před startem profesionálů absolvovaly vlastní mini závod. Mít na sobě co nejbarevnější dres je dobré i z hlediska bezpečnosti a viditelnosti. O tom víc někdy příště.
Zazněl výstřel z pistole a peloton se vydal na 138 kilometrů dlouhou trať. Závodníci měli několikrát projet Radničním náměstím. Během čekání na průjezd cyklistů jsme si s bráškou dali kávu a vychutnávali si atmosféru profesionálního cyklistického závodu.
Blížil se poslední a závěrečný průjezd cílovou čarou. Atmosféra na náměstí gradovala a na sprint těch nejlepších cyklistů se přišli podívat také kolemjdoucí, kteří šli zrovna z práce domů. S bratrem jsme si našli místo u zábran pár metrů za cílem, což nám umožnilo sledovat celý závěrečný sprint. Po policejních autech a doprovodných motorkách se zpoza zatáčky vynořili v plné rychlosti cyklisti bojující o vítězství. Rozdali si to mezi sebou Elia Viviani a Alexander Kristoff, který spurtoval ze všech nejrychleji a vyhrál. S němým úžasem jsem sledoval sílu a rychlost, jakou dokážou vyvinout jen skuteční profesionálové.
Časovka
Po dekorování vítěze a rozdání dresů následovala časovka. Ta měla ukázat, kdo ze zúčastněných cyklistů je nejlepší v jízdě proti chronometru. Z náměstí jsme sešli dolů mezi autobusy, abychom si tentokrát mohli vychutnat časovkářské speciály. Bylo super, že jsme se mezi nimi mohli jen tak procházet a některých se i dotknout (každý z těch speciálních kol stojí přes 10 000€). Některé bicykly měly na sedle nalepený kousek drsného papíru, který měl zabránit přílišnému klouzání zadku během jízdy.
Časovka je specifická v tom, že každý cyklista jede sám za seba a cyklisti startují jeden za druhým s odstupem jedné minuty. Být na startu časovky až tak zajímavé není, a tak jsme si našli místo pod prudkým vydlážděným kopcem, z kterého se cyklisti spouštěli přímo z náměstí. Rychlost, jakou okolo nás projížděli, byla tak vysoká, že objektivy fotoaparátů měli problém je zachytit vcelku. Cyklisty jsem si raději natáčel na mobil, ale nějaká fotka se podařila i mně. Nad našimi hlavami se tyčilo rameno, které ovládal kameraman RTVS. Jako třešnička na konci krásného dne jsme se ocitli i v televizi.
Zúčastnit se cyklistických závodů světového formátu s profesionálním obsazením je určitě pro každého, kdo miluje cyklistiku, nezapomenutelný zážitek. Cítit atmosféru závodů přímo v dějišti je něco, co televize nedokáže nikdy zprostředkovat. Když se vám naskytne příležitost zúčastnit se podobné akce, rozhodně si to nenechte ujít. Stojí to za to.
