Tma

Znám lidi, kteří se pustí sólo o půlnoci na nejbližší hrad na kopci hlubokým lesem, na hřbitov, anebo do jeskyně, ale já k nim nepatřím. Mám před tmou respekt hraničící se strachem. Abych ale celou zimu nekroužil jen pod lampami, začal jsem s tím bojovat a postupně jezdit dál a hlouběji do lesa.

Příprava musí začít už v létě. Během jízdy ještě za světla si řeknete, že v zimě je sice touhle dobou už tma, ale jediný rozdíl jízdy absolvované 21. června a 21. prosince ve 20.00 na lesní asfaltce anebo na trailu uprostřed lesa je v lumenech. Naskakují vám sice myšlenky, že další rozdíl je v počtu lidí (méně) a zvířat (více), ale ten je třeba okamžitě vytěsnit.   

Do letního tréninku na tmu patří také jízdy začínající ještě ve dne, ale končící za šera, nebo už za tmy. Postupné stmívání a následné průběžné přisvěcování na mě nepůsobí tak odstrašujícím dojmem jako okamžitý skok do zimní tmy. Například výjezd po práci s neomezenou propustkou, když byla manželka právě  s dětmi u rodičů, mi po třech slunečných hodinách vůbec nestačil. Postupně se stmívalo, až nakonec padla tma. Závěrečnou hodinu na trailech jsem už absolvoval po tmě a strach nikde! Byl jsem prostě plný endorfinů z jízdy, a ty nepřipustily žádný strach.

 Vyšší level takové přípravy jsem podstoupil na rodinných dovolených po naší zemi, když jsem startoval už během stmívání a navíc do neznámého terénu – s rizikem, že pokud se mi bike pokazí, zůstanu v tmě v lese, kde není živáčka, který by pomohl. Na jedné planině jsem se točil už skoro za tmy, chtěl jsem si vyfotit bike, ale absolutní ticho lesa mě okamžitě posadilo na sedlo a letěl jsem zpátky na základnu. Neznámý terén má svoje kouzlo a zvědavost svádí objevovat co nejvíc, ale člověk si nakonec uvědomí, že se vzdálil až moc. V takovém případě ani nemusí být tma. Vzpomínám si, že se mi něco podobného stalo i ve dne, když jsem si uvědomil, že jsem tak daleko od civilizace, a hloubka lesa je tak tajemná, že jsem se radši otočil a dupal po vlastní ose zpátky. 

V zimě byly moje prvotní pokusy opatrné. Nejprve na kraj lesa, hned za panelákem, a přitom jsem doufal, že se tam v případě nehody ješte v ten večer někdo objeví a zavolá mi zachránku. Potom došlo i na přejezdy lesem mezi sídlišti a asfaltové lesní jízdy, kde to znám a vím, že je v lese buď hájovna anebo chata s permanentním osazenstvem. Vidina, že po průjezdu tmou je na jeho konci světlo, mi dodává odvahu.

Aktuálně jsem už na úrovni, o jaké se mi dřív ani nezdálo, ale pořád ještě bych  nedal sólo hlubokým lesem ve tmě. Hluboký les uprostřed noci s partou podobných bláznů, to je jiný zážitok! Tři – čtyri kusy bikerů si v případě nouze pomůžou a díky takovým jízdám vnímám noční přírodu hlubokého lesa, což zase příště dodá odvahu do sólových nočních jízd.

Při takových pokusech vozím kvalitní silné 1000 lm světlo, minimálně jedno 400 lm záložní a doma podrobně hlásím zamýšlenou trasu.

V zimním období mi po 3-4 temných jízdách během pracovního týdne přijde následné víkendové ježdění za dne nějaké divné:-)