.png)
RÁNO
Po náročné cestě do Itálie jsme usnuli hned po vypnutí světel, neprekáželo nám ani neznámé prostředí. Ráno nás vzbudily melodie budíků a slabé sluneční paprsky, které se snažily proniknout nejen našim penzionovým oknem, ale taky přes všechny kopce v okolí Martella. Každý z nás věděl, že nás čeká den plný zážitků, ale i den bohatý na výškové metry. Po snídani jsme se začali připravovat na odjezd.
Obléct a sbalit se nebylo ani trochu jednoduché. Teploměr na zdi penzionu ukazoval ráno 13 °C, avšak předpověď počasí hlásila nahoře v kopcích jen 4°C. Moje rozhodnutí zvolit především kvalitní funkční oblečení byl opravdu dobrý nápad. Jako první vrstvu jsem zvolil funkční tílko, dále následoval slovenský dres od Santini z edice 2015, vesta a do ruksaku jsem sbalil doplňky oblečení – návleky na ruce, kolena a pod. Na sjezd jsem měl připravenou „neprofuk“ voděodolnou bundu od firmy Biotex, která mě nikdy nezklamala.
Všechno sbalené, kola připravená. Mohli jsme vyrazit z Martella. Pokud ještě někdo z naší „dobrodružné výpravy“ nebyl pořádně probuzený, určitě ho probral studený vzduch
při prudkém a rychlém sjezdu v prvních kilometrech. Po napojení na hlavní tah jsme zvolili směr na Silandro Schlanders.
Od Mortera jsme pořád postupně stoupali, avšak žádné prudké sklony, jen příjemné postupné stoupání přímo ideální na zahřátí. Naše trasa sice vedla po hlavním tahu, ale řidiči byli skutečně velmi ohleduplní a trpěliví. Úvodní hodina nám utekla velmi rychle, protože kromě sportování jsme měli možnost poznávat jedinečná místa, architekturu, přírodu a každou vesničku a městečko na trase.
MÍSTA DOPOSUD NEPOZNANÁ
Protože byl přechod přes Traffoi zavřený kvůli bohaté nadílce sněhu v závěrečných serpentýnách, museli jsme pokračovat ve sjezdu dál až ke Švýcarsku. Na hranici mezi Itálií a Švýcarskem celníci cyklisty nezastavovali, takže jsme plynule projeli. U přechodu hranice nás předjíždělo auto, které nám troubením signalizovalo povzbuzování, proto jsme se s údivem otočili. Byli to čeští turisti, kteří poznali slovenskou trikolóru na mém dresu, a tak nešetřili povzbuzovacími pokřiky. Zasmáli jsme se a zároveň velmi potěšili.
Blížili jsme se k vesničce Mustair, ve které se nachází středověký Benediktinský klášter sv. Jana z roku 755. Po pár kilometrech se nám pomaličku ukazovala směrová tabule na Stelvio. Zasmáli jsme se, že se blížíme k „legendárnímu místu“ (směrové tabuli), kterou si pamatuje mnoho fanoušků Giro d´Italia z roku 2017, jak u ní musel Tom Dumoulin nouzově zastavit. Znovu se nám potvrdilo staré známé „po smíchu přichází pláč“. Naše cesta pokračovala do Santa Marie, kde jsme odbočili na dlouhoočekávaný a náročný Umbrail Pass a Stelvio.
VYŠŠÍ METRY NAD MOŘEM, NIŽŠÍ TEPLOTA
První okamžiky byly pořádný masakr. Silnice se zdvihla a prudký sklon nás donutil rychle přehazovat na nižší převody. Od odbočky jsme stále stoupali prudkým kopcem.
Za Santa Mariou přišly první serpentýny. Uvědomili jsme si, že máme v nohách už nastoupaných hezkých pár metrů a ujetých kilometrů, a tak každý zvolil svoje tempo. Dohodl jsem se s chlapci, že se cítím dobře a dám si zdravě „do těla“. Zabral jsem do pedálů a odpojil se od nich.
Každým nastoupaným metrem teplota klesala níž a níž. Důvod byl jasný. Vyšší nadmořská výška, ve které se u silnice objevovalo čím dál víc sněhu, dokonce i sněhové závěje. Počasí si s námi zahrávalo. Několik kapek doprovodily obavy, avšak osud se nad námi slitoval, přeháňky ustaly, a proto jsem těch pár kapek vnímal jen jako příjemné osvěžení. Cestou nahoru jsem byl každou další serpentýnou víc a víc motivovaný díky momentům, které mi připomínaly etapu z Gira z roku 2017. Povzbuzovaly mě různé odkazy od fanoušků na silnici. Sice to nebyli moji fanoušci, ani odkazy adresované přímo mně, ale zážitek fajn.
JEDNOU JSI NAHOŘE, JEDNOU DOLE
Nacházel jsem se asi 3 km od Umbrail Passu, kde jsem pocítil první krizi. S pořád klesající teplotou mi taky znepříjemňoval stoupání studený a nárazový vítr a tehdy jsem si uvědomil, že jsem se od chlapců neměl odpojit. Musel jsem se s tím rychle vypořádat, protože vzdát se a zastavovat nebylo v žádném případě přípustné ani pro nohy, ani pro předem nastavenou hlavu.
Zabral jsem do pedálů a šlapal dál. Odměnou mi byl směrovník Umbrail Pass ve dvoumetrovém mantinelu sněhu. Konečně jsem se napojil na silnici směřující z Bormia na Stelvio, která mě nakopla druhou dávkou energie. Věděl jsem, že každým otočením pedálů jsem skutečně blízko závěru.
Závěrečné dva kilometry mi uběhly skutečně velmi rychle. Po projetí každé zatáčky jsem čekal, kdy uvidím místa, budovy či prostory, které jsem už dávno znal z online kamer. U jedné zatáčky mě překvapil fotograf, který seděl zachumlaný v autě a fotil každého cyklistu, motorkáře nebo auto směřující vzhůru na Passo dello Stelvio. Svoji fotografii si každý mohl najít na jejich webu a za poplatek si ji koupit.
JASNÝ CÍL V MLZE
Poslední serpentýna a za ní se objevil vrchol Passo dello Stelvio. V hlavě jsem měl mnoho myšlenek ale převažoval pocit štěstí. Byl jsem fascinovaný výhledem na ikonické stoupání směřující z Trafoi. Když jsem se snažil udělat si fotku u značky Passo dello Stelvio, oslovila mě lámavou angličtinou italská prodavačka cyklistických suvenýrů, která mě vyfotila. Poděkoval jsem a tím se začala naše jednoduchá konverzace. Všimla si nápisu na dresu „Slovakia“ a s úsměvem na tváři mě poplácala po ramenou se slovy „Slovak cyclist Peter Sagan is the best“. S úsměvem jsme se rozloučili a šel jsem se připravit na příjezd chlapců.
Když jsem je uviděl, snažil jsem se jim přiblížit atmosféru závodů a jejich příjezd do cíle zdokumentovat. Dokázali jsme to. Udělali jsme si několik fotografií, nakoupili suvenýry a následně jsme se šli zahřát do restaurace. Po doplnění energie jsme se připravili na sjezd. Aby mě neprofoukl ve sjezdu studený vítr, sáhl jsem do batohu pro bundu, návleky
na kolena i šátek na hlavu.
Sjezd ze Stelvia byl fantastický. Kilometry, které jsme nastoupali za skoro 2 hodiny, jsme dokázali sjet za 20 minut. Cesta zpět do Martella byla taky plná zážitků. Nejprve nás chytila silnější přeháňka a po šotolinovém cyklo chodníku jsme vypadali „nádherně“. Nejhorší nás ovšem teprve čekalo. Když jsme se blížili k Martellu, přibližně 2 km před závěrem naší celodenní makačky přišla silná bouřka i s krupobitím. Před tímto závěrečným překvapením nám pomohla na chvilku se schovat autobusová zastávka. Po skončení bouřky jsme se dostali konečně na ubytovnu. Po příjezdu následovala zasloužená večeře. Nevím, co nám udělalo větší radost – jestli výborné jídlo nebo vzpomínka na dnešní výkon, výhledy a místa, která jsme navštívili.
ZÁVĚR
Když máte svoje cyklistické sny, jděte si za nimi a objevujte a poznávejte krásy tohoto světa. Při sledování závodů jsem ještě v roce 2017 ani netušil, že za dva roky budu na stejném místě bojovat s výškovými metry v sedle kola. Osobně nelituju ani jednu z cest, které jsem doposud absolvoval. Když mi to zdraví a čas dovolí, velmi rád znova pojedu někam poznávat další místa a snad vám budu moci svoje dobrodružství znovu popsat.
