.png)
Tento příběh je o tom, jak se člověk už zasažený cyklistikou dostal k jízdě na silničním kole, přičemž každou dobře míněnou radu vyzkoušel sám na sobě.
NEVYLÉČITELNÁ
Psal se rok 2pk (před koronou), když se ozvalo známé chvění a napětí v celém těle. Kdo vlastní víc než 1 kolo, si tím určitě už nejednou prošel, a možná netuše o co jde, pozřel tabletky na uklidnění. Na toto chvění však žádné tabletky nepomohou - je potřeba koupit si další kolo.
HLAVNĚ SI NEKUPUJ SILNIČKU!
Tak zněly všechny rady, kterých se mi dostalo. Problém byl v tom, že MTB už jsem měla a na cestu do práce bylo třeba něco s užšími řídítkami a méně pohodlným posazem. Pocítila jsem potřebu rychlosti a přiléhavých dresů. Netrvalo dlouho a pokusný, na mých 164 centimetrů až příliš velký Favorit, vystřídal karbonový Cube Axial z druhé ruky.
NÁKUPEM TO JEN ZAČÍNÁ
Hurá! Vlastním kolo! Šlapat umím, brzdit umím, už mě nic nezastaví! Že by však přece něco? Moje první jízda čerstvě ukořistěným jednostopým vozidlem směřovala z Rače do Rusoviec. Už u Figara jsem zažila první smrt v očích, když mi Škoda Felicia nedala přednost. Moje naivní představa o tom, jako by měly fungovat brzdy, podložená roky zkušeností s MTB kotouči, širokými plášti a nízkým těžištěm, se rozplynula v obláčku prachu a nadávek. Obě kola šla do smyku, bicykl bokem a zastavila jsem pár centimetrů od otevřeného okénka nějakého pána se zbykem oběda ve fousech.
Takto se asi cítí hollywoodští kaskadéři, když se i s koněm vrhají pod nápravu hořícího kamionu, aby na druhé straně vyskočili rovnou na nohy. “Hlavně si nekupuj silničku,” zaznělo mi v hlavě.
KOLO PATŘÍ NA SILNICI, NE NA STŘECHU
Ještě jsem ani neposlala peníze na účet původní majitelce a už jsem narazila na druhý problém. Tentokrát už doslova narazila. Vezli jsme s tehdejším přítelem můj nový krásný bicykl na střeše jeho starého škaredého auta a neustále jeden druhému připomínali, že ho musíme sundat ještě před garáží. Co následovalo, je asi každému jasné, takže to nebudu zbytečně natahovat. Ve vjezdu do garáže jsme zaslechli hrozivý rachot. Něco, jako když 7 kg směsi karbonu a kovu narazí do plechových vrat. Následoval zvuk dopadu 6 kg karbonu (a kovové směsi) na betonovou podlahu garáže.
Potom jsme tam pár vteřin jen tak seděli a dívali se na protější stěnu. První se odvážil vystoupit přítel. Neuvěřitelným štěstím bych nazvala skutečnost, že kolo schytalo jen povrchové škrábance a vypadlo z něj přední kolo. Garážová brána zůstala promáčknutá, lyžiny střešního nosiče zkroucené jako špekáčky nad ohněm a karoserie získala nový kráter jako na měsíci. Bez zbytečných dohadů jsme dospěli ke shodnému výsledku, že kola už nikdy na střechu auta dávat nebudeme. Pro mě to je příliš velké riziko a přítel si o svém autě nemyslel, že je staré a škaredé.
OD PIVA KE CAPPUUCCIINNUU
O lidech, kteří jezdí Enduro, se často mluví jako o hovadech. Na jejich obranu musím říct, že to je pravda. Taková milá boží hovádka. Je to pochopitelné - vyšlapat k bufetu na kopci sedíc na celoodpruženém křesílku, které s efektivitou tučňáka pohlcuje vynaloženou kynetickou energii, je něco jiného, než vyletět tam na silničce. To si přímo žádá jeden orosený ionťák. A zatímco sjezd na trailech přináší přímo euforické pocity štěstí a následnou touhu posedět s podobně postiženými přátely, se kterými si vyměníme zážitky - kdo kde objal jaký stromeček, silniční kolo vyžaduje celkem jinou formu dopingu i oslavy. Ano, mluvím o kofeinu.
Ke kávě jsem měla odjakživa kladný vztah. Tajně jsem ji pila ještě během základní školy. Tento bod přechodu k silniční cyklistike mi připadal jako nejméně problémový. No, taky tohle má svá úskalí. Házet do sebe jedno espresso za druhým, anebo sedět při náprstku kávy dostatečně dlouho, aby jezdec aspoň trochu zregeneroval? Můj vnitřní rozkol vyřešila mléčná pěna na cappuccinu. Pořád mám problém zapamatrovat si, která písmena ve slově cappuccino jsou zdvojená, a tak to občas popletu a udělám z toho capuucinno nebo capuccinnoň, případně pivo. Ale už si zvykám.
ZBAVIT SE RUKSAKU
Silničáři nevozí ruksaky. Silničáři nenosí ani ledvinky. Někteří silničáři mají kapsičky na rámu a zavěšené pod sedlem, ale ti nejortodoxnější šampioni nevozí nic, jen dres napěchovaný vybavením, oblečením, tyčinkami a kdoví čím vším ještě. Přísahala bych, že jsem jednou viděla, jak jeden silničář vytahuje z dresu celou hlavičku karfiolu a hrníček sójového latte s nápisem IM VEGAN.
Každopádně do mě tato informáce prosakovala jen postupně a trvalo mi téměř celé dva roky, než jsem pochopila, proč to tak je.
Začalo to samozrejmě jízdami do práce s ruksakem na zádech. V ruksaku jsem měla kromě civilního oblečení i krabičku s obědem a někdy dokonce i notebook. Popruhy se mi nemilosrdně zarývaly do ramen a ruce trpěly od konečků prstů až po předloktí ještě dřív, než jsem si stihla propotit dres na zádech. Jediným řešením bylo vydobýt si v práci místo mezi skladníky ve společné šatně. Bylo třeba strhnout z opuštěné zaprášené skříňky nálepky fotbalového týmu s fanoušky pověstnými povážlivým názorem na menšiny a označkovat si teritorium. Nakonec jsem měla nejkrásnější skříňku v šatně - zdobenou těmi nejluxusnějšími značkami sportovního vybavení a v ní na střídačku elegantní a odvětrávající propocenou lycru. S fotkou skříňky bych se ráda podělila, ale už téměř rok funguju na homeoffice.
POSUNULA JSEM SE DO DALŠÍHO LEVELU
A to rovnou k ledvince. Ledvinku jsem si koupila skutečně krásnou. Dala jsem si při jejím výběru záležet. Problém s odkrvenýma rukama zmizel. Hrdě jsem svoji ledvinku nosila celou sezonu až do té doby, než jsem se začala poznávat na fotkách ze společných jízd jako “ta s tou boulí na zadku”. Možná že to nebylo úplně stylové, ale až neustálé utahování popruhu tlačícího v podbrišku mě přesvědčilo nechat ji jen na kratší MTB výjezdy a občasné zimní výpravy, kdy je třeba „žonglovat“ s vrstvami oblečení.
Jako poslední krok jsem si obstarala kapsičku na rám. Nejradši ze všeho ale nosím pouzdro s nejnutnějším vybavením na opravu defektu vložené do jednoho ze dvou držáků na lahev. Na všechno ostatní je dres. A to znamenalo konečnou a definitivní odluku od MTB, protože dresy na horská kola jen málokdy poskytují komfort třech kapes vzadu. Jak je nepsaným pravidlem cyklistiky, že kola, která vezeš ve svém autě, musí mít dohromady vyšší hodnotu než auto samotné, potom bych doplnila, že hodnota oblečení, které si ke kolům nastřádáš, musí být v ceně aspoň nejlacinějšího z kol v domácnosti.
Na závěr jen malá rada - tílko bez rukávů skutečně není nejvhodnější volbou na delší letní výjezdy. V každém případě to chce kvalitní opalovací krém. Příště napíšu víc o svých objevech spojených se silniční cyklistikou. Například o té záhadné mastičce na věci “tam dole”, o tom jak moje mamka toho o TDF ví víc než já, ale hlavně o tom, jak hodně se odhalí povaha cyklisty při jízdě v háku po bratislavských krajnicích. Silniční cyklistika mi zpočátku připadala jako nutné zlo, ale čím víc ji objevuju, tím zajímavější mi tento svět přiléhavých dresů připadá.
S pozdravem a s “řidítkama napřed!”
