.png)
V první části jsem psala o tom, jak jsem si téměř zdemolovala silničku a dvě starší motorová vozidla hned po jejich koupi. Mohla bych teď pro změnu napsat o svých cykloúspěších. Ale nenapíšu.
Beranidlo
Každé z mých kol dostane dříve či později jméno. U některých je to hned na první pohled jasné a jiná ke svému jménu musí takříkajíc dozrát. Začalo to starým „dirťákem” jménem Karel. Karel se stal tak populárním, že i všechna ostatní kola tohoto typu jsme pojmenovali jednoduše Karlové. Favorit s krásnou původní barvou byl okamžitě pojmenovaný Švestka (Pan Švestka). Kellys Thorx trochu neromanticky Tchoř. Později ho nahradil agilní, ale tvrdohlavý hardtail značky On-One Maccatuskil, který dostal jméno Kočka. A pak přišla na řadu silnička Cube Axial a já dostala kreativní krizi jako scenárista Ulice po 800. díle.
Vybírala jsem z možností jako Obláček, Jednorožec, Bublinka nebo Emanuel. Ale žádné ze jmen mu jaksi nesedlo. Nebylo to ono. Po mé příhodě s přeraženými garážovými vraty jsem se poprvé zasmála tomu, jak nenápadné karbonové beranidlo jsem si koupila. O něco později jsem v zamyšlení upravila i právě se zavírající rampu na parkovišti. Bicykl stále neměl jméno.
Až později po jednom nočním „zdržení” v centru města, vracejíc se po hrázi (v uších mi hráli energičtí Irie Maffia Hands in the Air), jsem to rozdupala na příjemných 25 km/h. Srny běžící mimo dráhu světla souběžně se mnou jsem si nevšimla až do okamžiku, kdy se pokusila přeskočit na druhou stranu, a mně rovnou před kolem. Beranidlo ji nemilosrdně napálilo rovnou do prosciutta. Zvuk to byl dunivý a tak hluboký, že ho ani Doktor Úr* na baskytaře nedokázal přehlušit. Následoval velmi rychlý sled událostí, jejichž rekonstrukce by určitě nebyla objektivní. Jistě nebudu přehánět, když řeknu, že zázrakem se mi podařilo toto blízké setkání ustát. Pokračovala jsem ještě nějakých třicet metrů, až jsem si naplno uvědomila, co se právě stalo.
Zastavila jsem a baterkou prohledala okolí, jestli někde uvidím ubohé zraněné zvíře. Na hranici lesa na mě zasvítily dvě oči a zmizely řízným skokem v porostu. Srna byla zjevně v pořádku, ale ten pohled říkal věci, které by mladá laň vůbec neměla znát a určitě by ji za takový slovník doma nepochválili. Jako kamufláž před vysokou doteď pro jistotu používám na Stravě pro silničku jméno Slivka.
*Baskytarista kapely Irie Maffia
Ten podivný krémík na “věci tam dole”
Vyslovit poprvé před kamarády “chamois” je asi tak trapné, jako přijít do francouzské pekárny pro “krojsanty”. Kamojs? Kamoa? Šamoj? Šemi? Šemua krém? Zkrátka ta vazelína, co se maže na zadek a slabiny a dokonce i na samotnou vložku cyklošortek. Jedna věc je umět to vyslovit a druhá věc je vědět, proč a na co to použít. Když jsem si dělala malý průzkum mezi svými kamarády, drtivá většina MTB bikerů si pod tím představuje něco, co dopomáhá silničním cyklistům ke ztrátě nechtěného ochlupení a potažmo vážnosti. Kupodivu ani velká část kamarádů vlastnících kolo s váhou pod 8 kg tento kosmetický zázrak nepoužívá. V lepším případě si ho jednou koupili v akci přes internet a získali ďíky tomu poštovné zdarma. Od té doby je to jen rekvizita koupelnové skříňky.
Vážení a milí, jednou a provždy zapsat za uši - chamois creme neboli “šamojkrém” je dar z nebes, na který nedám dopustit ani já, ani moje “ladies parts” a zadek. Kdo tvrdí, že to je zbytečné, ten ať si na zadku strouhá mrkev do salátu. Samozřejmě, že to nepoužívám na každou jízdu do práce, ale při určitém objemu kilometrů ten rozdíl poznáte.
TDF analfabet
Nevím jak přesně tento mechanizmus přenosu informací funguje, ale mám pocit, že každý, kdo začne jezdit na kole, najednou začne znát jména první dvacítky nejúspěšnějších cyklistů světa a týmové strategie a vůbec jsou mu kompletně jasná všechna pravidla závodů. Mne tato kulturní osmóza obešla. Samozrejmě že vím, kdo je Peter Sagan a z dětství si pamatatuju i Louisa, Neila a taky Lance Armstronga, podobně jako nikdy nezapomenu jména Hui, Dui a Lui Kačerových. Když však na mě v minulém létě začala máma chrlit nejnovější strhující novinky z Tour de France, cítila jsem se jako Alenka v oddělení literatury faktu.
Sport jsem měla odjakživa ráda, ale až na jeden divoký květen roku 2002 jsem ho nikdy v televizi nesledovala. Možná že ješte Formuli 1 v neděli po obědě, ale to jen proto, že to byla vzácná možnost strávit čas s otcem. Zuřivě jsem fandila černé anebo žluté formuli (hlavně nikdy červené, protože to by bolo příliš easy), do té doby než otec začal vydávat zvuky startujícího trabanta.
Moje máma si myslí, že od té doby, kdy ročně najezdím přes 6000 km, tak jsem jednoduše odborník na všechno spojené s koly a toto je možná její “Formule 1”. Takže jsem se na Netflixu podívala na dokument The Least Expected Day: Inside the Movistar Team 2019 a dovzdělala jsem se v terminologii. Už konečně vím co to je jarní klasika, že „domestique“ není místní boss a únik nesouvisí s problémem vyprazdňování během závodu.
Slibovaná psychologie jízdy “v háku”
Dost nešťastně jsem ve svém prvním článku pro Holokolo napsala, že se podělím o svoje dojmy z jízdy v háku. Ne že bych neměla co na toto téma říct, to v žádném případě, jen si teď trochu netroufám mudrovat po všem, co jsem vám o sobě a svoji nešikovnosti prozradila. Navíc máme v rodině několik studovaných psychologů a já jsem se se svým vzděláním dostala nanejvýš k nedopsané bakalářské práci na téma Nenásilné komunikace (Nonviolent Communication).
Věc se má tak, že je jedno, jak profesionálně je jezdec oblečený, kolik kilometrů má v nohách a kolik KOM/QOM na Stravě nasbíral – když dojde na jízdu v háku, odhalí se jeho skutečná nátura. Jedna věc je signalizace nerovností, zpomalení či vyhýbání se překážce. To je něco, na co si člověk musí zvyknout a osvojit si. Pamatuju si, že když jsem poprvé přijela na společnou jízdu s děvčaty z KWCC (všechno, co končí na CC, je cyklistický klub), tak se mi to zdálo lehce trapné a styděla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli ukazuju správně a jestli to například nepřeháním. Dnes už dokážu bez okolků signalizovat změnu směru, velikost díry na silnici, anebo nabízené příchutě zmrzliny v nedalekém stánku a to beze změny kadence šlapání.
Celkem jiná věc je to, jak člověk s těmito signály nakladá v praxi a jak se chová, když ví, že mu 2 cm za zadním kolem funí kamarád. Pokud se v následujících řádcích někdo z mých známých pozná, ráda si s ním popovídám na téma Nenásilné komunikace :) Přiznám se, že minimálně ve dvou případech se tam vidím taky já sama.
Děcko - Je to jezdec, který sice není úplně praktický tahač pelotonu, ale nedá se mu to zazlívat. Svaly na nohou a zkušenosti stepního vlka jsou svědky tisíců osamělých kilometrů natočených ať už v potu léta nebo v zimních mrazech. Stačí však, že se posadí na kolo s kamarády, a jeho hravost dostane křídla. Všechno by to bylo super, kdyby místo tahání skupiny proti větru nelítal od obrubníku k obrubníku a na zabití nudy nezkoušel gravel po trávníku. On se výborně baví a to, že před ním nikdo není, mu dává pocit svobody. Ani si neuvědomuje, jak za ním postupně mizí vláček deprimovaných souputníků.
Tank - obvykle člověk, kterému za týden přijde nové kolo. Ochotně potáhne skupinu a nemá žádný problém signalizovat. Problém je v tom, že dokud nenarazí na čerstvě vykopanou díru pro ropovod, tak to rube přes všechno stejným tempem a zbytek skupiny za sebou tahá rozhrkané jako plechovky za autem novomanželů.
Potič - Každý se potí. Na tom není nic zlého. Naopak. Je třeba být hrdý na krystalky soli vypěstované na obočí po první dvoustovce stejně, jako jsme byli hrdí na drobné krystalky modré skalice na parapetu chemické laboratoře na ZŠ. Problém nastává, až když se Potič rozhodne neničit si svoje vzácné funkční oblečení příliš častým praním. Čas je relativní pojem a pro někoho to například znamená i půl sezony, než uzná za vhodné použít prací prášek. Jízda v háku za takovým jedincem je Sofiinou volbou mezi šetřením sil a čichových buněk. Pravdou však je, že s něčím takovým se spíš setkáte u MTB než u silničních výjížděk.
Stěna - u někoho, kdo měří přes 2 metry a ani do šířky není nejútlejší, je třeba se jednoduše spolehnout na jeho zodpovědné signalizování. Výhodou je, že vytváří úctyhodnou vzduchovou bublinu. Občas je však rozumnější nechat si od Stěny větší odstup, hlavně když jen před pár týdny vyměnil kettlebell za berany.
Lentilka - Opak Stěny. Velkou výhodou je výborný přehled o situaci na silnici. Občas se může stát, že při pohledu na krásné borovicové lesy na Lentilku před sebou jednoduše zapomenete a v takových chvílích dochází k nechtěnému kontaktu, který se může vyvinout v nepěkný úraz.
Měnič kadence - za Měničem je nutné být neustále připravený buď přišlápnout anebo přibrzdit. Nedá se v klidu ani napit z bidonu, protože Měnič se právě v té chvíli postaví do pedálů - samozřejmě bez varování či zjevné příčiny.
Rapper - Rapper na začátku výjezdu náruživě signalizuje kanál i cyklistům, kteří jedou na opačné straně silnice. Koncem dne už má toho tak nějak plné zuby a s pocitem dobře vykonané práce neupozorní na žádný výtluk menší než je Mariánský příkop.
Hrdina Začátečník – Tak zvaný Hrdina v zácviku šetří síly v zákrytu co nejdéle. Na špici si troufne, až na konci jízdy. Jindy se zas odněkud vyvalí během klesání a ihned “hrdinsky” zvyšuje tempo skupiny.
A ještě dva bonusové případy:
Příživník - někdy je to zbloudilý MTB biker na hrázi anebo jen běžný oportunista, který nevidí nic zlého na tom trochu si ulehčit svůj trénink jízdou za “dostihovým koněm”. Na navazování kontaktu není nic zlého, pokud dá o sobě vědět a slušně se zeptá, jestli vám nepřekáží. Příživník se však na vás nalepí pokud možno úplně nenápadně a zásadně nezdraví. Jste pro něho jen taxík, za který neplánuje zaplatit a pak vyskakuje za jízdy.
Galantní MAMIL - Galantný MAMIL (z anglického Middle Aged Man In Lycra - co je přiléhavý výraz pro muže s krizí středního věku, který jezdí v obtáhnutém dresu) jede po hrázi svým výletním tempem. Tempo mu vyhovuje až do chvíle, dokud ho nepředjede žena na kole. Jak galantní muž ví, ženy sice nejsou rychlejší, a proto ji musí předjet, i kdyby ho to stálo poslední sily. Po předjetí ženy je nastolená rodová rovnost a může se vrátit k původnímu výletnímu tempu. Samozřejmě jen do chvíle, dokud ho žena na kole, absolútně nechápající vážnost situace, opět nepředjede. Galantní MAMIL se obvykle ještě jednou anebo dvakrát pokusí zachránit rovnováhu v přírodě, ale potom to buď vzdá anebo zaparkuje v bufetu, kam měl i původně namířeno.
U každého (kromě Příživníka) však platí, že to je stále lepší, než jet proti větru sám a vždy máte na výběr možnost odpojit se či potáhnout na špici. Samozřejmě jen pokud se bavíme o hobby ježdění s bandou kamarádů. Na tréninku by vám to asi neprošlo :) A úplně nejlepší je najít si ustálenou partu, ve které se postupně sladíte tak, že i vedle jedoucí motorkářské gangy působí jako puberťáci na školním výletě.
S pozdravem a “s řídítkami napřed!”
