.png)
Na mé cestě mě čekal přechod hranic několika zemí a neprobádané oblasti, kam se na kole vydá jen málokdo. Moldávie a Podněstří. To jsou mé následující destinace.
Netušil jsem, co od této druhé etapy na cestě do Istanbulu čekat. O Moldavsku jsem nevěděl nic a před Podněstřím mě varovali. Po Karpatech jsem naivně věřil v rovinu. Poznatek číslo 1: Moldávie není rovinatá země. Je to nekonečný zvlněný oceán polí, kde po rovince nejdete ani minutu. Poznatek číslo 2: vzdálenosti se zde měří na prodavače melounů u cesty. A kromě polí a prodavačů melounů jsem vlastně v zemi jako takové nic zajímavé neviděl. Hlavní město Kišiněv ale mohu doporučit. Je to takové zajímavé retro.
Město je jakoby vytržené z 90. let. Velikostí jako Bratislava, ale mnohem více zničené všudypřítomnými socialistickými mega stavbami a paneláky, a tak trochu zaspalo dobu. I trolejbusy a auta v ulicích zažily svou největší slávu před dvaceti lety. Ale jinak je tam levně, a tak jako celé Moldavsko, lidé i země mi přišli mnohem více evropští než na Ukrajině.
Poznatek číslo 3: v Moldavsku stále fouká. Tři dny v protivětru jsem byl vděčný za kvalitní brýle Tifosi. Vybral jsem si model Crit s vyměnitelnými skly. Proti větru chrání oči opravdu výborně. Nezamlží se ani při námaze, teple a šlapání do kopce. A další výhoda, na přímém slunci chrání nejen oči, ale i citlivou kůži pod očima, která zvykne shořet. Pro lidi, kteří se neradi natírají opalovacím krémem na tváři, je to velmi praktické :).
Podnestersko
O Podněstří jsem četl kdeco odrazující. V roce 1992 si prostě část Moldavska řekla, že nechce být samostatný stát, ale chce zůstat součástí SSSR. Výsledkem tohoto snažení je, že jsou samostatný stát. A nejsou součástí ničeho. Prostě jen tak leží uprostřed polí se slunečnicí a kukuřicí někde mezi Moldavskem a Ukrajinou. Mezinárodně neuznaný, ale de facto samostatný stát. Pokud si člověk zvykne na všudypřítomné vojenské hlídky, je to zajímavá exkurze do časů komunismu. Stále zde totiž mají komunistickou vládu.
Tento mini státeček je mix komunismu a moderní doby. Nějak takhle by to vypadalo možná u nás, kdyby se nic nezměnilo. Městu dominuje dlouhá široká ulice lemovaná památníky v socialistickém stylu, tankem T34, sochami Lenina a megalomanskými komunistickými budovami. Hodně prostoru, minimum aut, hodně betonu. A na pozadí paneláky. Na budovách a billboardech nápisy jako z dob budování socialismu, velebící buď Sovětský svaz nebo Podněsterskou moldavskou republiku, což je název tohoto útvaru. Ještě i na maršrutce srp a kladivo nebo strýc na ulici s CCCP tričkem.
Do tohoto socík skanzenu se občas vetře moderní skleněná budova, Porsche Cayenne, výklad s mobily nebo "Sex na pláži" drink v menu restaurace. Supermarket na západní styl nebo nabídka developera na nové byty. Prostě moderní doba zasazena do komunistického světa. Nebo naopak, komunismus v moderní době.
Stále však cesty v Moldavsku a Podněstří byly velmi dobré oproti těm na Ukrajině - prašné krajnice, a když profičel kolem štěrkem naložený náklaďák, byl jsem rád za ochranu očí. Velmi praktické, pokud taháte na biku déle po západu slunce. Ochranu proti muškám máte zaručenou, ale díky vyměněným světlejším sklům vidíte i za večerního šera dobře. Měl jsem více takových večerů, když jsem zakempil až po setmění. Najít vhodné místo na spaní je někdy složitější, než by se zdálo.
Hned první den v Moldavsku jsem večer prošel městem Balti a chtěl jsem se složit někde za městem. Avšak když jsem došel na pěkně vypadající louku, zjistil jsem, že to, co vypadalo shora perfektně, je ve skutečnosti podmáčená bažina. Hned se na mě vrhl houf komárů. Zde by nepomohl ani repelent. Nedalo se jinak, pouze se pobrat dále. Již se stmívalo, ten krátký čas po západu slunce, dokud se nesetmí úplně. Vrátil jsem se znovu na cestu, pozapínal blikačky na biku a poprvé vyměnil sklíčka na brýlích. V těch tmavých bych už pořádně neviděl. Výměna skel byla na mě trochu složitá. Chvíli mi trvalo, než jsem našel grif jak je vytáhnout z rámu. Až jsem se bál, abych rám nezlomil. Ale podařilo se. Potáhl jsem ještě asi půl hodinu na nejbližší kopec. Pryč od bažin a mokrých luk.
V Oděse jsem zas na brýlích ocenil výborné periferní vidění. V tom dopravním chaosu užitečné, ale hodí se i pro jízdu v balíku. Ty moje staré brýle jsem v balíku raději ani nepoužíval, neboť pro jejich hrubý rám jsem neviděl periferně nic.
Do Oděsy jsem dorazil na 10. den po 1300 kilometrech. A následoval zasloužený odpočinek, jeden den a koupání v moři. A Oděsa jako taková si zaslouží přívlastek nejkrásnějšího ukrajinského města.
Další cesta mě zavede do delty Dunaje. Za mnou zatím 1323 km a 68 hodin na kole, 10 dnů.
