Laciho cyklodeník (3.): První den cyklistiky na Ukrajině

Po dlouhém plánování, vysušení masa a pobalení všech potřebných věcí, se vydávám na cestu. Takhle se začala moje cyklopouť do dalekého Istanbulu. 

Den začal krásným východem slunce. Vzbudil jsem se brzy, zima mi nedala spát. Západy slunce jsou klišé a na východ se člověk málokdy vzbudí, ale pro mě byl pohled na vycházející slunce odměnou. Kempoval jsem na fotbalovém hřišti, kousek za cedulí “Košice”. Z Bratislavy mě sem dovezl včera kamarát, abych ušetřil 2 dny na kole přes celé Slovensko.

Hned po východu slunce jsem vyrazil. Byl to skvělý pocit být opět na cestě a mít zároveň kus cesty přímo před sebou. Opět mi budou patřit všechny východy a západy slunce a můj svět se bude nejbližší měsíc točit kolem nových krajin, nepředvídatelných zážitků a fyzické námahy. Svět, ve kterém má najvětší hodnotu čistá voda v láhvi a bezpečné místo na přespání.

Cesta do Velkých Slemenic byla nekonečná. Naštěstí ale foukal jemný větřík do zad, a tak se mi i v kopcovitém terénu dařilo držet rychlost 25 km/h. V Kapušanech jsem si vybral peníze, které budu později měnit za lokální měny na Ukrajině a v Moldavsku. Stihlo padnout jedno pivko:)

První přechod přes hranice a konečně Ukrajina! Výraz tváří celníků, když se dozvěděli, kde směřuji, mě pobavil. Zmohli se jen na otázku, jestli mám dost peněz. "Žádné nepotřebuji, protože spím venku a cestuji na vlastní koňskou sílu." odpověděl jsem. Za hranicemi bylo hned vidět, že je to chudší kraj. Vesničky vypadaly méně upraveny, aut bylo minimum a když už, tak jen staré Lady. Cesty byly jen vybledlou vzpomínkou na asfalt.

Byl pořádný hic. Teploty vysoce nad 30°C, na obloze ani mráček. Léto v plné síle. Kromě dostatku vody mě zachraňovala ještě jedna šikovná věcička v mé výbavě, kterou jsem vyfasoval - funkční tričko. V těchto teplotách výborně odvětrávalo pot, a tím mě příjemně chladilo a zmírňovalo pocit horka. Navíc podle mojí přítelkyně je velmi pěkné a vytváří sixpack, když člověk stáhne pivní sval:).

Na Užhorod jsem se podíval blíže. I když vlastně jen proto, že jsem hledal směnárnu. A ještě prodejnu Kyivstaru. Chtěl jsem se vyhnout drahým datům a vzal jsem si tedy lokální SIM-ku. Při dlouhodobých pobytech na Ukrajině rozhodně nedoporučuji. Přibližně za 110 Kč na měsíc jsem datově zahojený. A ještě jsem na sebe i hrdý a musím se pochlubit, že jsem to dokázal rukama-nohama vysvětlit operátorce a následně si v azbuce dobít kredit přes automat:).

Tento výkon jsem musel oslavit pivem na promenádě v centru města. A opět moje štěstí na místní individua. Přišel, ohmatal mi přilbu, světlo na biku a hledal, co by vzal. Až když jsem ho odtlačil od biku, hodil dlouhou slinu těsně vedle mě a potácel se pryč.

Přišla cesta přes Velykyi Bereznyi (Velké Berezné) do Užeckého průsmyku. Pozvolné, nenápadné stoupání. Vícekrát jsem musel stát a doplnit vodu v lokálních malých obchůdcích. Naštěstí, ty mají otevřené dlouho i přes víkend, takže zásobování na Ukrajině vůbec není problém. Při jednom obchůdku jsem se pustil do řeči s domácími, kteří byli ohromeni už jen z toho, že přicházím až z Košic. Kde až mám namířeno, jsem raději ani nevzpomněl.

Cestou jsem ještě objevil strašidelně vypadající hrad v lese na kopci. Strašidelný nakonec nebyl, protože na něj vylezli v lakýrkách a šatičkách i svatebčané z vesnice, ale aspoň jsem vyšlapal do krutě strmého kopce a udělal si selfíčko:).

Cíl dne, Užecký průsmyk, jsem nakonec nedal. Nahoře by byla akorát chladná noc a navíc jsem pár kilometrů před ním našel turistické odpočívadlo. Zajímavý byl na něm právě fakt, že bylo financované z příspěvků pocházejících ze slovenského rozpočtu. 

První den byl fajn. Cesty po zimě už byly zalátané, no i tak se na Ukrajině jezdí na kole jak na 30-leté pračce. Počasí vyšlo, pivo se do mě samo lilo a je zvláštní pocit zjistit, že můj bike je dražší než průměrná cena místních/zdejších aut:). Už jen doufám, že tady nemají medvědy, kteří by hladoví přišli se podívat na mé zásoby sušeného masa.